Na konci 60. let prožívalo švýcarské hodinářství zvláštní období. Mechanické hodinky dosáhly mimořádné technické úrovně, ale zároveň se na obzoru objevovala quartzová revoluce, která měla celé odvětví navždy změnit. A právě v této době vznikly jedny z nejzajímavějších vysokofrekvenčních mechanických hodinek historie — Longines Ultra-Chron.

Longines tehdy nechtěl bojovat proti budoucnosti elektronikou. Místo toho se rozhodl posunout klasické mechanické hodinářství na samotnou hranici jeho možností.

Výsledkem byl manufakturní kalibr 431 — automatický strojek pracující na frekvenci 36 000 polokmitů za hodinu. To znamenalo 10 kmitů za sekundu, tedy výrazně vyšší frekvenci než u většiny tehdejších mechanických hodinek.

A právě zde začíná fascinující technický příběh Ultra-Chronu.

Vyšší frekvence znamenala stabilnější chod a lepší přesnost při běžném nošení. Setrvačka reagovala rychleji na drobné pohyby nebo otřesy a hodinky tak mohly dosahovat přesnosti kolem jedné až dvou sekund denně — na mechanické hodinky své doby mimořádného výsledku.

Jenže zvýšení frekvence přineslo obrovské technické problémy.

Běžný krokový mechanismus tehdy jednoduše nebyl konstruován na tak rychlý provoz. Longines proto kompletně přepracoval escapement. Kotvové kolo dostalo místo tradičních 15 zubů rovnou 21 zubů a firma vyvinula nový systém suchého mazání na bázi disulfidu molybdenu.

Právě tento detail byl zásadní.

Při frekvenci 36 000 A/h dochází uvnitř escapementu k mnohem vyššímu tření a klasické oleje tehdejší doby často nestačily. Longines proto experimentoval s novými technologiemi mazání a speciálními materiály.

Každá část strojku byla navržena s ohledem na vyšší mechanické zatížení.

Kalibr 431 používal antimagnetický samokompenzační vlásek, nerezovou samomaznou hlavní pružinu a beryliovo-bronzová ložiska s mimořádnou odolností proti opotřebení. Dokonce i automatický nátah byl velmi moderní.

Rotor využíval segment z karbidu wolframu s vysokou hustotou, díky čemuž měl velmi efektivní nátah navzdory relativně malým rozměrům. Celý rotor byl uložen na miniaturním kuličkovém ložisku a navíc chráněn proti nárazům pružným uložením.

A právě zde je krásně vidět filozofie Longinesu té doby — spojit vysokou technickou úroveň s elegantním designem.

Ultra-Chron nebyly masivní sportovní hodinky. Naopak. Longines chtěl vytvořit tenké, elegantní a moderní hodinky s mimořádnou přesností.

Velmi pokročilý byl i kalendářní mechanismus kalibru 431. Používal tzv. instantní přeskok data. Datum se tedy nepřesouvalo pomalu během několika hodin, ale přesně o půlnoci okamžitě „přeskočilo“ do dalšího dne.

Dnes podobná funkce působí běžně, ale v 60. letech šlo o velmi sofistikované řešení.

Zajímavé je i to, jak Longines tehdy komunikoval přesnost těchto hodinek. Firma tvrdila, že skutečná přesnost při nošení může být lepší než výsledky naměřené na tehdejších chronokomparátorech. Zároveň však upozorňovala, že každé zápěstí ovlivňuje chod hodinek jinak — klidný člověk a velmi aktivní nositel mohli mít odlišné výsledky.

Právě tato posedlost reálnou přesností činí Ultra-Chron tak fascinujícími i dnes.

Mechanické vysokofrekvenční hodinky představovaly vrchol klasické chronometrie těsně před příchodem quartzu. Firmy jako Longines, Zenith nebo Girard-Perregaux se snažily vytlačit z mechaniky absolutní maximum.

Jenže krátce poté přišla quartzová krize a mnoho těchto fascinujících technologií téměř zmizelo.

Dnes jsou Longines Ultra-Chron symbolem jedné z nejzajímavějších etap hodinářské historie — období, kdy se mechanické hodinky snažily překonat vlastní limity pomocí čistého inženýrství, bez pomoci elektroniky.