Na první pohled se může zdát, že sklíčko hodinek je jen jednoduchý ochranný prvek. Ve skutečnosti však stojí na křižovatce dvou protichůdných požadavků. Na jedné straně musí dokonale chránit ciferník a mechanismus před nárazy, prachem a vlhkostí. Na straně druhé by mělo být co nejprůhlednější, aby bylo možné čas snadno a pohodlně odečíst. Právě v tomto rozporu se odráží vývoj hodinářských materiálů během posledních desetiletí.

Dnes se v hodinářství používají především tři typy sklíček: akryl, minerální sklo a safír. Každý z těchto materiálů má své výhody i nevýhody a každý našel své místo v různých segmentech hodinek.

Akryl – lehký a odolný plast

Akrylátové sklo, často označované také jako plexisklo nebo hesalit, se začalo ve velkém používat přibližně v polovině 20. století. Jeho základem je syntetický polymer – polymethylmethakrylát. Tento materiál se snadno vyrábí, je levný a zároveň má zajímavé mechanické vlastnosti.

Jednou z hlavních výhod akrylu je jeho odolnost vůči rozbití. Pokud dojde k silnému nárazu, akryl se neroztříští na ostré úlomky jako běžné sklo. Spíše praskne nebo se deformuje. Právě tato vlastnost byla důležitá například během druhé světové války – podobné materiály se používaly dokonce i pro průhledné části kabin letadel.

Akryl se dodnes používá zejména u sportovních a cenově dostupných hodinek. Je lehký, pružný a relativně bezpečný. Má však i své nevýhody. Jeho tvrdost je poměrně nízká, takže se snadno poškrábe. Prach, písek nebo běžné mechanické tření mohou časem způsobit, že sklíčko ztratí svou průhlednost. Na druhou stranu je možné drobné škrábance poměrně snadno vyleštit.

Minerální sklo – klasika každodenních hodinek

Minerální sklo je materiál, který většina lidí zná například z okenního skla. V hodinářství se používá speciálně upravená forma tohoto skla s vyšší tvrdostí. Základním materiálem je křemičitý písek a další přísady, které zvyšují odolnost.

Na Mohsově stupnici tvrdosti dosahuje minerální sklo přibližně hodnoty 6 až 6,5. To znamená, že je výrazně odolnější vůči poškrábání než akryl, ale stále není úplně imunní vůči tvrdším materiálům. Tvrdé kovy nebo minerály ho mohou poškrábat.

Výhodou minerálního skla je dobrá rovnováha mezi cenou, odolností a vzhledem. Proto se nejčastěji používá u hodinek střední cenové kategorie. Někteří výrobci navíc vyvinuli vlastní upravené verze minerálního skla, které procházejí speciálním procesem kalení. Díky tomu může jejich tvrdost dosahovat přibližně 7 až 7,5 na Mohsově stupnici.

Taková skla jsou známá například pod obchodními názvy Hardlex, Flame Fusion nebo podobnými označeními. Přesto mají minerální skla jednu nevýhodu – při silném nárazu se mohou rozbít na ostré úlomky.

Safírové sklo – standard luxusních hodinek

Nejodolnějším materiálem používaným v moderních hodinkách je safírové sklo. Přestože název odkazuje na drahokam, ve skutečnosti jde o synteticky vytvořený monokrystal oxidu hlinitého, tedy stejný materiál, z něhož se v přírodě tvoří safír.

Výroba safírového skla je technologicky náročná. Oxid hlinitý se roztaví při velmi vysoké teplotě a následně se nechá krystalizovat do velkých monokrystalů. Ty se potom řežou diamantovými nástroji na tenké destičky, které se dále brousí a leští.

Tvrdost safíru dosahuje hodnoty 9 na Mohsově stupnici, což znamená, že ho dokáže poškrábat prakticky pouze diamant. Díky tomu jsou safírová sklíčka extrémně odolná proti poškrábání a dlouhodobě si zachovávají perfektní průhlednost.

Safír má však také své nevýhody. Především je křehčí než jiné materiály, takže při velmi silném nárazu může prasknout. Dalším problémem je odraz světla. Safírové sklo může poměrně silně odrážet světlo, což zhoršuje čitelnost ciferníku.

Antireflexní vrstvy

Aby se tento problém vyřešil, začaly se používat antireflexní vrstvy. Ty byly původně vyvinuty ve 30. letech 20. století pro optické přístroje, jako jsou fotoaparáty, dalekohledy nebo zaměřovače.

Antireflexní úprava spočívá v nanesení velmi tenké vrstvy materiálu na povrch skla ve vakuovém prostředí. Tato vrstva výrazně snižuje odrazy světla a zlepšuje průhlednost. U luxusních hodinek se často používá oboustranný antireflex – tedy na vnější i vnitřní straně safírového skla.

Díky tomu může ciferník působit dojmem, jako by byl úplně bez sklíčka.

Plochá nebo klenutá skla?

Kromě materiálu je důležitý také tvar skla. V hodinářství existuje široká škála variant – od zcela plochých skel až po výrazně klenutá nebo téměř kupolovitá.

Plochá skla jsou velmi praktická a odolná, proto se často používají u sportovních nebo nárazuvzdorných hodinek. Klenutá skla se naopak objevují u potápěčských modelů nebo u hodinek inspirovaných vintage designem. Zakřivený tvar totiž lépe odolává tlaku vody a zároveň vytváří zajímavý vizuální efekt.

Některé značky dokonce používají extrémně výrazná kupolovitá skla čistě z estetických důvodů, aby hodinky působily originálně a výrazně.

Malý detail s velkým významem

Sklíčko hodinek je na první pohled nenápadný detail, ale ve skutečnosti hraje zásadní roli v každodenním používání hodinek. Chrání ciferník, ovlivňuje čitelnost času i celkový vzhled hodinek.

Volba mezi akrylem, minerálním sklem a safírem proto není jen otázkou ceny. Každý materiál nabízí jinou kombinaci vlastností – od pružnosti a bezpečnosti až po extrémní odolnost proti poškrábání. A právě tato rovnováha mezi ochranou, estetikou a praktičností je jedním z důvodů, proč vývoj hodinářských skel pokračuje dodnes.