Myšlenka hodinek, které se natahují samy a nevyžadují neustálý zásah svého majitele, fascinovala hodináře dávno předtím, než se objevily moderní automatické náramkové hodinky. Už v 18. století se objevovaly pokusy s mechanismy, které měly využívat pohyb, změny okolního prostředí nebo samotné nošení hodinek k tomu, aby se hnací pružina průběžně doplňovala energií. V tom je ostatně kouzlo automatického nátahu dodnes: mechanické hodinky se díky němu přibližují starému snu o „věčném“ chodu, aniž by bylo nutné je denně natahovat korunkou.

Za jeden z nejzajímavějších raných příkladů samonatahovacího principu bývá označován mechanismus připisovaný Pierru Jaquet-Drozovi. Podle dobových zpráv měl už v 18. století existovat systém, který využíval bimetalický prvek reagující na změny teploty a přes pákový převod přiváděl energii do hnací pružiny. Takové řešení se v hodinářství masově nerozšířilo, ale dobře ukazuje, že myšlenka automatického nátahu je mnohem starší než samotné moderní automatické náramkové hodinky.

Když se dnes mluví o původu automatického nátahu v mechanických hodinkách, nejčastěji se zmiňuje Abraham-Louis Perrelet. Právě jemu bývá tradičně připisován první funkční systém samonatahovacích kapesních hodinek založený na pohybu při nošení. Historici sice vedou spory o to, zda prvenství nenáleží spíše Hubertu Sartonovi, ale jisté je jedno: na konci 18. století už hodinářský svět princip automatického nátahu znal a nejvýznamnější mistři se jím intenzivně zabývali.

Velký zájem o samonatahovací hodinky projevoval i Abraham-Louis Breguet. Jeho „perpetuelles“, tedy samonatahovací kapesní hodinky, patřily k nejvyspělejším své doby. Nepracovaly s dnešním centrálním rotorem, ale s kyvným závažím, které pohybem hodinek přenášelo energii do pérovníku. Breguet navíc své konstrukce dále zdokonaloval a snažil se z nich vytvořit nejen technickou kuriozitu, ale i skutečně praktický výrobek. To byl zásadní rozdíl oproti mnoha jiným experimentům té doby, které sice byly nápadité, ale v běžném životě jen obtížně použitelné.

Hlavní problém raných samonatahovacích systémů spočíval v tom, že hodinky musely energii přijímat průběžně, aniž by se pružina přetáhla nebo mechanismus poškodil. K zásadnímu průlomu proto došlo až v 19. století, když Patek Philippe patentoval řešení s kluznou spojkou na pérovníku. Tato konstrukce umožnila, aby se krajní závit pružiny při plném nátahu kontrolovaně protáčel, místo aby byl pevně zachycen a vystaven riziku prasknutí nebo přetížení celého systému. Právě tento princip se stal základem moderních automatických hodinek, jak je známe dnes.

Opravdový zrod moderních automatických náramkových hodinek je však spojen až se 20. stoletím. Klíčovou osobností byl John Harwood, který ve 20. letech představil prakticky použitelný automatický náramkový mechanismus. Jeho systém využíval tzv. nárazový, nebo také kladívkový nátah: závaží se nepohybovalo volně dokola, ale kývalo se v omezeném úseku a naráželo na pružinové dorazy. Tím se přenášela energie do pérovníku. Harwoodovy hodinky byly důležitým mezníkem, protože ukázaly, že automatický nátah může fungovat i v malém náramkovém pouzdře a může být skutečně uživatelsky smysluplný.

Ještě zásadnější roli ale sehrál Rolex. Hans Wilsdorf pochopil, že ideální moderní hodinky musí spojit vodotěsnost, přesnost a samonatahovací mechanismus. Právě proto se v roce 1931 objevil Rolex Oyster Perpetual s plnorotačním rotorem, který se otáčel o 360 stupňů. Tím vznikla konstrukce, jež se stala přímým předobrazem většiny dnešních automatických hodinek. Kombinace hermeticky uzavřeného pouzdra Oyster a automatického nátahu Perpetual definovala podobu moderních sportovních a každodenních mechanických hodinek na dlouhá desetiletí dopředu.

Ve 40. a 50. letech pak přišel skutečný rozmach automatických kalibrů. Hodinářské firmy začaly vyvíjet vlastní systémy, snažily se obejít patentová omezení a zároveň hledaly co nejúčinnější, nejspolehlivější a nejtenčí řešení. Velmi důležitým krokem byl například kalibr Felsa Bidynator z roku 1942, jeden z prvních úspěšných systémů s obousměrným nátahovým rotorem. Ten dokázal využívat energii při pohybu v obou směrech, což zvýšilo účinnost nátahu a ovlivnilo konstrukci mnoha dalších automatických strojků.

V následujících letech vznikla celá řada dnes již klasických automatických kalibrů. Významnou kapitolu představují například řady Rolex 1000 a 1500 nebo automatické kalibry IWC s Pellatonovým nátahovým systémem. Ten, který vyvinul Albert Pellaton, využíval chytré řešení s pákou, ráčnou a dvěma západkami a dodnes je považován za jedno z nejchytřejších technických řešení v historii automatického nátahu. Právě v těchto desetiletích se automatické hodinky definitivně staly standardem a z technické zvláštnosti se proměnily v každodenní realitu.

Automatický nátah má několik zásadních výhod. Tou nejzjevnější je pohodlí: majitel nemusí hodinky pravidelně natahovat korunkou, pokud je nosí dostatečně často. Neméně důležitá je ale i technická stránka. Automatické hodinky obvykle pracují ve stabilnějším rozsahu nátahu pérovníku, takže kmitání setrvačky bývá rovnoměrnější než u ručně natahovaných hodinek, které se během dne postupně vybíjejí. Zároveň se méně používá korunka, což snižuje opotřebení těsnění i riziko pronikání prachu a vlhkosti do pouzdra.

Dlouhou dobu měly automaty i jednu nevýhodu: bývaly výrazně silnější než hodinky s ručním nátahem. V době, kdy byla elegance spojena s tenkým pouzdrem, to byl skutečný problém. I ten se však hodinářům podařilo postupně překonat. Ve druhé polovině 20. století vznikly mimořádně tenké automatické kalibry, mezi nimi například slavný Audemars Piguet 2120 o tloušťce pouhých 2,45 mm. Později přišly ještě odvážnější konstrukce, ale právě tehdy se ukázalo, že automatický nátah nemusí znamenat masivní pouzdro a že i velmi elegantní hodinky mohou být samonatahovací.

Dnes je automatický nátah jedním ze základních pilířů mechanického hodinářství. U mnoha moderních hodinek pracují slavné průmyslové kalibry jako ETA 2824, ETA 2892 nebo Valjoux 7750, vedle nich však existuje i obrovské množství manufakturních řešení. Pro renomované značky se vlastní automatický kalibr stal symbolem technické identity a nezávislosti. Ať už jde o robustní sportovní automaty, elegantní dress watches nebo složité komplikované hodinky, princip zůstává stejný: energie se nepřenáší rukou majitele, ale pohybem jeho těla.

Právě v tom je kouzlo automatických hodinek. Nejsou to jen mechanické přístroje, ale téměř živé objekty, které reagují na pohyb svého nositele. Jejich historie je příběhem dlouhé snahy hodinářů osvobodit hodinky od každodenního natahování a zároveň zachovat všechnu krásu klasické mechaniky. A i když se dnes automatický nátah může zdát samozřejmý, ve skutečnosti je výsledkem více než dvou století experimentů, sporů, patentů a mimořádně chytrých konstrukčních nápadů.