Když se dnes mluví o hodinkách ve vesmíru, většina lidí si okamžitě vybaví Omega Speedmaster Professional. Jenže jen málokdo ví, že cesta Omegy na zápěstí astronautů NASA nebyla vůbec samozřejmá. V 60. letech totiž probíhal tichý technologický souboj mezi několika značkami — a mezi nimi i Rolex. Výsledkem byla jedna z nejzajímavějších kapitol hodinářské historie: boj o to, které hodinky skutečně přežijí vesmír.
Na začátku nebylo nic oficiálního. Astronauti programu Mercury v raných letech amerického vesmírného programu nosili různé osobní hodinky podle vlastního výběru. Objevovaly se mezi nimi modely Rolex, Omega, Breitling nebo Bulova. Například astronaut Wally Schirra měl během mise Sigma 7 v roce 1962 na ruce Omega Speedmaster CK2998 — první Omegu ve vesmíru. Stále však šlo o soukromé hodinky, nikoli o oficiální vybavení NASA.
Situace se dramaticky změnila v polovině 60. let. NASA začala připravovat program Gemini a následně Apollo, což znamenalo mnohem náročnější mise, delší pobyt ve vesmíru a extrémní podmínky pro techniku i astronauty. Bylo jasné, že agentura potřebuje oficiální chronograf, který bude schopen fungovat ve vakuu, při obrovských teplotních rozdílech a silných vibracích.
NASA proto oslovila několik značek a požádala je o dodání chronografů k testování. Mezi kandidáty byly například Omega, Rolex, Longines a další výrobci. Rolex do testu poslal chronograf Rolex Cosmograph, předchůdce pozdější Daytony. Omega dodala model Omega Speedmaster Professional reference ST105.003.
Pak přišla série testů, které se dodnes řadí mezi nejtvrdší zkoušky v historii hodinek. NASA vystavila chronografy extrémním teplotám přesahujícím 90 °C, následně hlubokému mrazu, vakuu, vysoké vlhkosti, silným vibracím, nárazům a přetížení. Hodinky byly doslova mučeny ve snaze zjistit, který model skutečně vydrží podmínky kosmických misí.
Většina kandidátů selhala.
Některé hodinky ztratily přesnost, jiné přestaly fungovat úplně. Podle archivních informací neuspěl ani Rolex. Jediným chronografem, který všechny testy dokončil bez zásadních problémů, byl Omega Speedmaster Professional.
1 března 1965 NASA oficiálně certifikovala Speedmaster jako hodinky vhodné pro pilotované vesmírné mise. Tím začala jedna z nejslavnějších legend hodinářského světa.
Je důležité dodat, že Rolex z vesmírného příběhu úplně nezmizel. Mnoho astronautů bylo fanoušky značky Rolex a některé modely nosili soukromě i nadále. Jenže oficiálním nástrojem NASA se stal Speedmaster — a to změnilo historii celé značky Omega.
Definitivní moment přišel v roce 1969 během mise Apollo 11 Moon Landing. Když astronaut Buzz Aldrin vstoupil na povrch Měsíce, měl na ruce právě Omega Speedmaster Professional. Omega se tím navždy zapsala do historie jako výrobce „Moonwatch“.
Rolex se mezitím vydal jinou cestou. Zatímco Omega stavěla svou identitu kolem vesmíru a spolupráce s NASA, Rolex se stále více soustředil na oceán, hlubinné potápění a extrémní expedice. Modely jako Rolex Submariner nebo Rolex Sea-Dweller se staly ikonami podmořského světa, zatímco Speedmaster ovládl kosmos.
Právě to činí tento příběh tak fascinujícím. Obě značky nakonec vytvořily dvě naprosto odlišné legendy. Omega získala vesmír. Rolex získal oceán.
Rivalita však nikdy úplně nezmizela. V dalších desetiletích Omega pokračovala ve vývoji experimentálních vesmírných projektů jako Omega Alaska Project, zatímco Rolex pracoval na extrémních profesionálních diverech a technických modelech pro hlubinné mise.
Dodnes existují sběratelé, kteří spekulují, jak by historie vypadala, kdyby NASA tehdy vybrala Rolex místo Omegy. Možná by dnes Daytona byla „Moonwatch“ a Speedmaster jen jedním z mnoha vintage chronografů.
Historie však rozhodla jinak. A právě proto představuje souboj Omega a Rolex jednu z nejdůležitějších rivalit v dějinách hodinářství — souboj, který se neodehrával v reklamách, ale v extrémních podmínkách vesmíru.