Na konci 19. století položila Omega jeden z nejdůležitějších základů moderního hodinářství. V roce 1894 představila kapesní kalibr 19’’’, který se stal symbolem přesnosti a průmyslové kvality své doby. O několik let později, v roce 1898, na něj navázala jeho zásadní evoluce — Omega 19''' CHRO, tedy verze doplněná o chronografickou komplikaci. Právě tento strojek se stal jedním z klíčových milníků ve vývoji měření krátkých časových intervalů.

Tyto hodinky nebyly jednotným produktem, ale spíše platformou s obrovskou variabilitou. Vyráběly se ve dvou základních konstrukčních typech: lépine (otevřené pouzdro bez krytu) a savonette, tedy tzv. „hunter“ verze s víčkem chránícím ciferník. U savonette modelů se kryt otevíral tlačítkem integrovaným v korunce, zatímco ovládání chronografu probíhalo samostatným tlačítkem umístěným na pozici 6 hodin — řešení, které dnes působí netradičně, ale tehdy bylo plně funkční a logické.

Rozmanitost se neomezovala pouze na konstrukci pouzdra. Omega nabízela širokou škálu materiálů — od zlata a stříbra přes ocel až po méně obvyklé povrchové úpravy, jako byl niello nebo tzv. gunmetal. Stejně tak se lišila i kvalita samotných strojků. Vyšší třídy byly vybaveny ložiskovými kameny i v chronografickém mechanismu, což zvyšovalo jejich přesnost i životnost.

Ciferníky těchto hodinek existovaly v mnoha variantách. Typickým prvkem byl subciferník chronografických minut na pozici 12 hodin, který mohl mít rozsah 15 nebo 30 minut. Dále nechyběl malý sekundový subciferník na pozici 6 hodin. Některé verze byly vybaveny tachymetrickou nebo telemetrickou stupnicí, což rozšiřovalo jejich praktické využití. Zajímavostí byla i speciální verze ciferníku označovaná jako „Cadran s.g.d.g.“, která byla zpravidla montována do větší varianty strojku (19/22’’’) a často obsahovala pouze jeden 15minutový chronografický čítač.

Jedním z technicky fascinujících detailů byl tzv. „finger piece“ — malý prvek na chronografickém kole, který zajišťoval přesný skok minutové ručky chronografu na každou celou minutu. Na rozdíl od kontinuálního pohybu tak byla odečitatelnost výrazně přesnější a přehlednější. Všechny varianty tohoto kalibru byly navíc vybaveny regulátorem typu „swan-neck“, tedy labutí šíje, který umožňoval jemné doladění přesnosti — znak vyšší hodinářské úrovně.

Vývoj tím však nekončil. V roce 1906 představila Omega nástupce v podobě kalibru 18’’’P CHRO, kde písmeno „P“ znamenalo „plat“ (plochý). Tento strojek byl výrazně tenčí — pouhých 7,15 mm oproti 9,25 mm u předchozí generace. I nadále se vyráběl v obou variantách pouzdra a opět existoval v několika kvalitativních stupních. Nejvyšší verze (označované například jako „Cs“) nabízely nejen kameny v chronografu, ale i tzv. chatony — kovová lůžka pro kameny, která byla znakem prestižního zpracování.

Zajímavým detailem je i značení strojků podle cílového trhu. Například označení „O“ pod logem Omega znamenalo, že hodinky byly určeny pro francouzský trh a byly osazeny zlatým pouzdrem (z francouzského „or“). Podobně se používalo „A“ pro stříbro („argent“) a „M“ pro kovové pouzdro.

Ve 20. letech pokračoval vývoj dalším kalibrem 39 CHRO a zásadní změna přišla po spojení s Lemanií. V roce 1932 Omega uvedla první náramkové chronografy a o rok později kalibr 33.3. Tento vývoj vyvrcholil v roce 1942 kalibrem 27 CHRO, který se stal přímým předchůdcem legendárního kalibru 321 — strojku, jenž později poháněl ikonické Omega Speedmaster.

Z dnešního pohledu je Omega 19''' CHRO víc než jen historický kalibr. Je to základní kámen celé evoluce chronografů Omega — od kapesních měřičů času až po profesionální nástroje pro závodníky, piloty i astronauty. Právě tato nepřerušená linie vývoje ukazuje, že skutečné hodinářské dědictví nevzniká skokem, ale postupným zdokonalováním každého detailu.