Když se mluví o velkých vynálezech historie, obvykle si pamatujeme konkrétní jména. Telefon — Alexander Graham Bell. Rentgenové záření — Wilhelm Conrad Röntgen. Gravitační zákon — Isaac Newton. Jenže u mnoha předmětů každodenního života jméno vynálezce vůbec neznáme. Kdo vynalezl kladivo, pilu, deštník nebo samotný chléb? Tyto věci vznikaly postupně a jejich původ se ztratil v historii.
A právě podobně komplikovaný je i příběh vzniku hodinek.
Dnes se často tvrdí, že vynálezcem kapesních hodinek byl norimberský hodinář Peter Henlein, který měl kolem roku 1510 vytvořit první přenosné hodinky. Jenže realita je mnohem méně jednoduchá. Historici hodinářství dnes stále více pochybují, že lze vznik hodinek připsat jedinému člověku nebo jedinému místu.
Problém spočívá v samotné definici hodinek.
Hodinky totiž nevznikly jako náhlý samostatný vynález. Vyvinuly se postupně z mechanických hodin. Nejprve existovaly velké věžní hodiny, později menší stolní hodiny a nakonec díky vynálezu pružinového pohonu začaly být mechanismy stále menší a přenosnější. Nešlo o revoluci během jednoho roku, ale o dlouhou evoluci techniky.
První hodináři byli často zámečníci, zbrojíři nebo šperkaři — lidé zvyklí pracovat s kovem a jemnou mechanikou. A právě mezi nimi začala vznikat fascinace miniaturizací. Hodináři se doslova předháněli v tom, kdo vytvoří menší, lehčí a složitější mechanismus. V určitém okamžiku se stolní hodiny zmenšily natolik, že je bylo možné nosit na krku nebo v malé taštičce připevněné k opasku.
A právě tehdy se zrodily hodinky.
Jenže kdy přesně lze malé přenosné hodiny začít nazývat „hodinkami“? To je otázka, která historiky zaměstnává dodnes.
Francouzské slovo „montre“ pochází ze slovesa „montrer“ — ukazovat. Původně označovalo samotný ciferník, tedy část ukazující čas. V různých jazycích navíc dlouho neexistovalo jasné rozlišení mezi malými stolními hodinami a skutečně přenosnými hodinkami. Právě proto je interpretace starých dokumentů tak komplikovaná.
Velmi zajímavou teorii rozpracoval historik Enrico Morpurgo, který tvrdil, že první přenosné hodinky vznikly už během 15. století v Itálii — tedy dávno před Peterem Henleinem.
Podle Morpurga se v Mantově už kolem roku 1480 vyráběly malé pružinové hodiny připomínající kulaté schránky na parfémy nebo tamburíny. Tyto rané mechanismy bylo možné nosit na krku nebo zavěšené na oděvu. V dobových dopisech se objevují zmínky o „malých hodinách“, které lidé nosili s sebou. Jenže právě zde vzniká problém překladu — není vždy jasné, zda šlo o skutečné hodinky, nebo jen malé stolní hodiny určené k přenášení.
A právě jazyk komplikuje celé pátrání.
Historici se často přou o význam jednotlivých slov jako „orologio“, „orologetto“ nebo „arloietto“. Znamenaly opravdu hodinky nošené na těle? Nebo jen malé přenosné hodiny? Přesný význam dnes často nelze jednoznačně určit.
Jedním z nejzajímavějších důkazů je obraz Andrea del Verrocchio „Anděl a Tobiáš“ z 15. století. Anděl na něm drží malý kulatý předmět připomínající primitivní hodinky. Někteří historici věří, že jde o jednu z nejstarších vizuálních reprezentací přenosných hodinek vůbec.
Existují také dochované velmi rané hodinky známé jako „tamburiny“ — malé kulaté schránky s jedinou ručkou, pružinovým pohonem a primitivním mechanismem. Některé z nich pocházejí pravděpodobně už z konce 15. století.
Právě proto dnes stále více historiků odmítá jednoduchou představu, že hodinky „vynalezl“ jeden člověk. Mnohem pravděpodobnější je, že vznikaly postupně v několika evropských centrech současně — hlavně v Itálii a Německu — jako přirozený vývoj miniaturizace mechanických hodin.
A možná právě v tom je celý příběh nejzajímavější.
Hodinky totiž nevznikly jako jediný geniální nápad. Byly výsledkem stovek malých technických kroků, experimentů a soutěžení mezi řemeslníky, kteří se snažili vytvořit stále menší a dokonalejší mechanismy. A právě díky této posedlosti miniaturizací dnes nosíme mechanické hodinky na zápěstí.