Dnes považujeme automatické hodinky za naprostou samozřejmost. Stačí je nosit na zápěstí a samy se natahují pohybem ruky. Jenže vznik automatického nátahu byl jedním z největších technických problémů hodinářství. A jeho historie je mnohem starší a složitější, než si většina lidí uvědomuje.
První skutečné automatické hodinky v moderním smyslu slova vznikly už v roce 1778. Alespoň podle nejstaršího známého dokumentu uloženého ve francouzské Akademii věd v Paříži. Tento dokument popisuje hodinky belgického hodináře Hubert Sarton, které používaly rotační závaží — tedy princip prakticky identický s dnešními automatickými hodinkami.
A právě zde začíná fascinující příběh automatického nátahu.
Sartonův mechanismus používal pohyblivou rotační hmotu, která při pohybu nositele přenášela energii na natahování hlavní pružiny. Překvapivé je, že systém fungoval velmi podobně jako moderní rotorové automaty používané dodnes. Historici navíc objevili několik dochovaných kusů prakticky identických se Sartonovým návrhem.
Jenže Hubert Sarton nebyl jediný, kdo se pokoušel problém automatického nátahu vyřešit.
Velmi důležitou roli sehráli také Abraham-Louis Perrelet a později Abraham-Louis Breguet. Právě Breguet dokázal systém automatického nátahu výrazně zdokonalit a přivést jej na mimořádně vysokou technickou úroveň.
Jeho slavné „Perpétuelle“ kapesní hodinky patřily mezi nejpokročilejší automaty konce 18. století. Některé modely obsahovaly nejen automatický nátah, ale také rezervu chodu, datum nebo měsíční fáze. Na svou dobu šlo téměř o technologický zázrak.
Tehdejší automatické hodinky však fungovaly jinak než dnešní modely.
Mnoho raných konstrukcí používalo oscilační závaží s omezeným pohybem, které reagovalo hlavně na otřesy a pohyby těla během chůze. Pohyblivá hmota byla často vracena do výchozí polohy pomocí pružiny. Každý pohyb nositele tak postupně natahoval hlavní pružinu hodinek.
Teprve později se začaly objevovat plně rotační rotory schopné otáčet se o 360 stupňů.
A právě náramkové hodinky vytvořily pro automatický nátah ideální podmínky.
Na rozdíl od kapesních hodinek se totiž hodinky na zápěstí neustále pohybují při běžných pohybech ruky. Rotor tak mohl reagovat nejen na prudké pohyby, ale i na jemné změny polohy způsobené gravitací.
Postupně vznikly dva hlavní systémy:
- oscilující závaží s omezeným pohybem,
- a plně rotační rotor bez omezení pohybu.
Moderní rotorové systémy využívají těžké materiály jako zlato, platinu nebo wolfram. Důvod je jednoduchý — čím těžší rotor a čím dál je jeho těžiště od středu otáčení, tím efektivněji dokáže natahovat hlavní pružinu.
Velmi důležitou součástí automatických hodinek se stala také tzv. kluzná spojka hlavní pružiny. Bez ní by při plném natažení docházelo k nebezpečnému přepětí pružiny, protože rotor pokračuje v pohybu prakticky neustále. Kluzná spojka proto umožňuje pružině jemně prokluzovat uvnitř pérovníku při dosažení maximálního napnutí.
Právě tento detail umožnil bezpečný každodenní provoz automatických hodinek.
Automatický nátah navíc přinesl úplně nový komfort používání. Majitel už nemusel hodinky neustále ručně natahovat. Hodinky se staly mnohem praktičtějšími pro běžné nošení a postupně ovládly celý trh.
Ve 20. století pak automatické hodinky zažily obrovský rozmach. Firmy jako Rolex, Omega nebo IWC začaly vyvíjet stále efektivnější a sofistikovanější automatické systémy.
A možná právě proto jsou automatické hodinky dodnes tak fascinující. Připomínají jednu z nejkrásnějších myšlenek mechanického hodinářství — hodinky, které získávají energii přímo z pohybu člověka, který je nosí.