Dnes považujeme rubíny v mechanických hodinkách za něco naprosto samozřejmého. Na každém ciferníku automatických hodinek najdeme nápis typu „17 jewels“, „21 jewels“ nebo více. Jenže málokdo si uvědomuje, že použití drahých kamenů v hodinových strojcích bylo kdysi revolučním vynálezem, který zásadně změnil přesnost i životnost hodinek. A za touto myšlenkou stál mimořádně fascinující člověk — Nicolas Fatio de Duillier.

Nicolas Fatio se narodil v roce 1664 v Basileji a už od mládí byl považován za výjimečně nadaného. Zajímala ho matematika, geometrie, astronomie, optika i mechanika. Podle dobových popisů trávil celé hodiny pozorováním hvězd a experimentováním s přístroji. Už jako teenager se pokoušel měřit výšku Mont Blancu pomocí astronomických nástrojů.

Jeho talent byl tak mimořádný, že už v osmnácti letech vedl korespondenci se slavným astronomem Giovanni Domenico Cassini o vzdálenosti Země od Slunce a o prstencích Saturnu. Později se přestěhoval do Anglie, kde se rychle stal členem Royal Society a pohyboval se mezi největšími vědci své doby, včetně Isaac Newton, Gottfried Wilhelm Leibniz nebo Christiaan Huygens.

Jenže právě jeho zájem o přesnost měření času ho nakonec přivedl k hodinářství.

Na přelomu 17. a 18. století představovala největší problém mechanických hodinek jednoduchá věc — tření. I velmi precizně vyrobené hodinky se rychle opotřebovávaly, protože kovové čepy ozubených kol se neustále třely o kovová ložiska. Většina hodinářů tehdy používala mosaz, stříbro nebo zlato, jenže tyto materiály byly příliš měkké. Mechanismy se opotřebovávaly, ztrácely přesnost a vyžadovaly časté opravy.

A právě zde přišel Fatio s geniální myšlenkou.

Uvědomil si, že mnohem tvrdší materiál by mohl dramaticky snížit opotřebení. Rozhodl se proto použít rubíny — extrémně tvrdé a dokonale leštitelné kameny — jako ložiska pro nejcitlivější části hodinového strojku.

Dnes to zní samozřejmě, ale tehdy šlo o technologickou revoluci.

Fatio navíc nevymyslel jen samotný princip. Vyvinul i metody vrtání a opracování kamenů, které umožnily praktické použití rubínových ložisek v hodinářství. Díky menšímu tření bylo možné používat těžší a stabilnější setrvačky bez zvýšení síly potřebné k pohonu mechanismu. Hodinky byly přesnější, spolehlivější a mnohem odolnější.

Fatio svůj vynález patentoval v Londýně roku 1704 společně s bratry de Beaufré, francouzskými hodináři uprchlými do Anglie po zrušení Ediktu nantského.

Jenže místo oslav přišel konflikt.

Anglické hodinářské cechy odmítly umožnit třem cizincům vydělávat na novém patentu a obrátily se na parlament s žádostí o zrušení jejich exkluzivity. Tvrdily dokonce, že Fatio nic nového nevynalezl, protože už existovaly hodinky obsahující kámen. Ve skutečnosti však šlo jen o dekorativní skleněný prvek bez technické funkce.

Parlament nakonec patent neprodloužil.

Přesto se Fatiova technologie začala rychle šířit — a ironicky právě angličtí hodináři ji začali intenzivně používat. Anglie si dokonce dokázala tajemství rubínových ložisek udržet téměř celé století. Ještě v roce 1771 slavný francouzský hodinář Pierre Le Roy přiznával, že francouzští hodináři stále neumí vyrábět podobně kvalitní vrtané rubíny jako Angličané.

Dnes už nikdo nepochybuje o významu Nicolasova vynálezu. Prakticky každé mechanické hodinky na světě používají rubínová ložiska — od jednoduchých strojků až po nejdražší komplikace haute horlogerie.

A možná právě proto je příběh Nicolase Fatio tak fascinující. Připomíná, že i zdánlivě malý technický detail může změnit celé odvětví. Bez jeho nápadu by moderní mechanické hodinky pravděpodobně nikdy nedosáhly takové přesnosti a životnosti, jakou dnes považujeme za samozřejmost.