Dnes si regulaci mechanických hodinek bez elektronického časoměrného přístroje téměř neumíme představit. Moderní zařízení během několika sekund zobrazí denní odchylku, amplitudu i další parametry chodu. Ještě před sto lety však hodináři žádnou elektroniku neměli — a přesto dokázali nastavit hodinky s mimořádnou přesností, často na úroveň, kterou by dnes u sériové výroby nebylo snadné dosáhnout. Jak toho dosahovali?
Základním nástrojem byl lidský sluch a zkušenost. Zkušený hodinář dokázal podle rytmu tikání odhalit nepravidelnosti v kroku, nerovnoměrné intervaly či drobné odchylky, které signalizovaly problém v setrvačce nebo vlásku. Používaly se i jednoduché akustické pomůcky zesilující zvuk strojku, ale rozhodující byla praxe a cit pro mechaniku. Samotné naslouchání však nestačilo, pokud šlo o skutečně přesnou regulaci.
Klíčovou metodou bylo porovnání s referenčním časem. Etalonem byly astronomické observatoře, železniční čas, telegrafní časové signály nebo námořní chronometry. Hodinky se seřídily podle přesného zdroje času a jejich chod se sledoval několik dní. Odchylky se zapisovaly ručně a na jejich základě se upravovala délka vlásku pomocí regulátoru. Tento proces se opakoval tak dlouho, dokud nebyla dosažena požadovaná stabilita.
Hodináři zároveň věděli, že hodinky se chovají odlišně v různých polohách. Proto se regulace prováděla v několika pozicích — s ciferníkem nahoru, dolů, s korunkou nahoru i dolů. Každá poloha byla testována zvlášť a výsledky se pečlivě zaznamenávaly. Stejným způsobem probíhaly i slavné chronometrické zkoušky v observatořích v Neuchâtelu, Ženevě nebo Kew, kde se hodnotila nejen přesnost, ale i stabilita chodu v čase.
Velkým problémem byla teplota. Kov se rozpíná a smršťuje, což ovlivňuje setrvačnost setrvačky i délku vlásku. Před nástupem moderních slitin se používaly bimetalické, rozříznuté setrvačky s regulačními šrouby, které umožňovaly kompenzovat změny způsobené teplotními výkyvy. Testování probíhalo opakovaně při různých podmínkách a regulace byla výsledkem dlouhodobého pozorování a empirických zkušeností.
Samotná jemná regulace zahrnovala mikroskopické zásahy: úpravu délky vlásku, jeho vystředění, kontrolu souososti spirály, korekci záběru kotvy a leštění funkčních ploch s cílem minimalizovat tření. Každý zásah byl prováděn ručně a vyžadoval mimořádnou přesnost i hluboké pochopení mechaniky strojku.
Je důležité si uvědomit, že mnoho historických kapesních kalibrů mělo větší setrvačky a delší vlásky než moderní náramkové mechanizmy. Větší rozměry často znamenaly vyšší stabilitu chodu a lepší izochronismus. Regulace tak nebyla otázkou technologie, ale kombinací fyzikálních principů, dlouhodobého měření a hodinářského mistrovství.
Regulace přesnosti bez moderních přístrojů byla pomalý, systematický proces založený na pozorování, matematice a zkušenosti. Právě proto mohou mnohé historické chronometry z 19. a počátku 20. století i dnes vykazovat obdivuhodně stabilní chod. Moderní technika celý proces výrazně zrychlila, ale přesnost minulosti vznikala především díky lidské zručnosti a hlubokému porozumění mechanice.