Dnes považujeme těsnění, šroubovací korunky a vodotěsná pouzdra za samozřejmost. Moderní hodinky bez problémů odolávají dešti, prachu i ponoření do vody. Jenže po většinu historie hodinářství představoval prach jednoho z největších nepřátel každého mechanického strojku. Stačilo několik drobných částic uvnitř mechanismu a přesnost hodinek mohla rychle utrpět. A právě proto začali hodináři bojovat s prachem dlouho předtím, než vznikly první skutečně vodotěsné hodinky.

V 18. a 19. století byly kapesní hodinky běžně nošeny v kapsách kabátů a vest. To se může zdát bezpečné, ale ve skutečnosti šlo o velmi prašné prostředí. Vlákna látek, tabákový prach, saze z uhlí, pouliční nečistoty a kovové částice se neustále dostávaly do okolí hodinek. Proto výrobci začali vytvářet různé ochranné systémy. Jedním z prvních řešení byly vnitřní prachové kryty, známé jako „cuvette“. Šlo o tenký kovový vnitřní kryt umístěný pod zadním víčkem, který vytvářel dodatečnou bariéru mezi strojkem a okolním prostředím.

Postupem času se ochrana stávala stále sofistikovanější. Hodináři začali věnovat mimořádnou pozornost otvorům kolem korunky a natahovací hřídele, protože právě tudy pronikala většina nečistot. Některé luxusní kapesní hodinky používaly složité krytky nebo pružinové mechanismy zakrývající otvor pro natahování. V době klíčového nátahu byl problém ještě větší — pokaždé, když majitel otevřel otvor pro klíček, vznikla možnost vniknutí prachu přímo ke strojku.

Koncem 19. století se objevily první pokusy o skutečně uzavřená pouzdra. Výrobci začali používat přesněji opracovaná víčka, těsnější spoje a komplikovanější konstrukce pouzder. Právě tehdy vznikl koncept tzv. „dustproof watch“, tedy prachotěsných hodinek. Ty sice nebyly vodotěsné v dnešním smyslu slova, ale dokázaly výrazně omezit pronikání nečistot.

Velký krok vpřed přinesly také náramkové hodinky. Zatímco kapesní hodinky se neustále pohybovaly mezi kapsami plnými prachu a vláken, hodinky na zápěstí byly vystaveny čistšímu prostředí. Přesto i zde zůstával problém korunky a zadního víčka. Některé firmy začaly experimentovat se závitovými uzávěry a speciálními ochrannými pouzdry. Vojenské hodinky z období první světové války často dostávaly dodatečné kovové kryty nebo ochranné mřížky přes sklíčko, které chránily nejen proti nárazům, ale i proti nečistotám.

Skutečná revoluce však přišla až ve 20. letech. Roku 1926 představil Rolex model Rolex Oyster, první komerčně úspěšné hermeticky uzavřené pouzdro. Rolex tehdy propagoval hodinky především jako ochranu proti prachu a vlhkosti. Vodotěsnost byla sice důležitá, ale stejně zásadní bylo zabránit pronikání mikroskopických nečistot, které zkracovaly životnost strojků.

Je fascinující, že boj s prachem měl na vývoj hodinek možná větší vliv, než si dnes uvědomujeme. Mnoho konstrukčních prvků, které dnes spojujeme s vodotěsností, vzniklo původně právě jako ochrana proti prachu. Šroubovací víčka, vnitřní kryty, přesně opracované korunky nebo uzavřená pouzdra byly odpovědí na problém, který trápil hodináře po staletí.

A možná právě proto jsou staré kapesní hodinky s prachovými kryty tak zajímavým svědectvím své doby. Připomínají éru, kdy největším nepřítelem přesného strojku nebyla voda ani magnetismus, ale obyčejná zrnka prachu, která dokázala zastavit i ten nejlepší mechanismus.