Hodinky z ateliéru vznikají v jednom ateliéru pro jednoho člověka: starožitný strojek dostane pouzdro vyrobené přímo pro něj. Zní to jako dnešní nápad. Ve skutečnosti je to nejstarší způsob, jakým hodinky kdy vznikaly.

Ve zlaté éře dělal každou část jiný mistr

Od 18. století stálo ženevské hodinářství na dělbě práce, které se říkalo établissage. Strojek, pouzdro, ciferník a rytina byly čtyři samostatná řemesla a každé měl na starosti jiný mistr. Pouzdro tehdy bylo vlastní řemeslná práce, často ve zlatě nebo stříbře, často bohatě zdobená, a dělalo se odděleně od strojku.

Mistrům, kteří v Ženevě takto pracovali, se říkalo cabinotiers. Dílny měli v podkrovích domů ve čtvrti Saint-Gervais, protože pod střechou bylo nejvíc denního světla, a pracovali na zakázku pro konkrétního člověka, mnohdy pro evropské dvory. Tradice je v Ženevě živá dodnes: velké manufaktury po cabinotiers pojmenovaly svá oddělení zakázkové tvorby.

Pouzdra se dokonce nosila v páru. Anglické hodinky 17. a 18. století se prodávaly se dvěma pouzdry: vnitřní drželo strojek, vnější ho chránilo při nošení. To vnější se používáním opotřebovalo a měnilo, takže se u dochovaných kusů často liší stářím od strojku uvnitř. Hodinky s párem pouzder od Thomase Tompiona, kterému se přezdívá otec anglického hodinářství, jsou dnes ozdobou muzejních sbírek.

Plyne z toho jedna věc, která se dnes často přehlíží. Strojek a pouzdro pocházely z různých rukou už v okamžiku, kdy hodinky vznikly. Dohromady je dal hodinář ve svém ateliéru, podle toho, kdo si je objednal a co si přál.

Kde se berou strojky bez pouzdra

Strojky ze zlaté éry ručního řemesla, zhruba z let 1880 až 1940, jsou stavěné tak, aby se daly opravovat donekonečna. Mosaz, ocel, rubíny, žádná elektronika. Při běžné péči drží chod i po sto letech.

Zlatá a stříbrná pouzdra měla jiný osud. Byla to drahý kov v čisté podobě, a tak končila v tavicím kelímku pokaždé, když přišla krize, válka nebo měnová reforma. Kapesní hodinky navíc vyšly z každodenní módy a lidé je přestali nosit. Výsledek je dnes vidět na každé sběratelské burze: strojek mistrovské práce, který pořád jde, a pouzdro, které se nedochovalo.

Proč se tomu na trhu někdy říká mariáž

Ve sběratelském slovníku existuje pro hodinky se strojkem a pouzdrem z různých zdrojů výraz mariáž, anglicky marriage watch. Vznikl jako nástroj oceňování a má upozornit, že části nepocházejí z jedné tovární dodávky. U kusu, který se tváří jako netknutý tovární originál, dává takové upozornění smysl.

Příklad z muzea. V Metropolitním muzeu v New Yorku jsou hodinky, jejichž smaltované pouzdro vzniklo kolem roku 1645, zatímco strojek do něj přišel až kolem roku 1750. Sto let rozdílu mezi pouzdrem a strojkem, a muzeum je vede jako sbírkový předmět z daru J. Pierponta Morgana. Kdyby o hodnotě rozhodovalo slovo mariáž, visela by u nich cedulka s výstrahou. Rozhoduje ale to, jak dobře je ta práce udělaná.

U práce ateliéru popisuje slovo mariáž jen polovinu věci. Pouzdro tu vzniká přímo pro ten konkrétní strojek, měří se podle něj, dělá se ručně a nese jméno ateliéru, ve kterém vzniklo. To je jiná situace a zaslouží si jiné jméno. Proto těmto hodinkám říkáme hodinky z ateliéru.

Jak hodinky z ateliéru vznikají u nás

Strojek. Vybíráme švýcarské strojky ze zlaté éry ručního řemesla. Rozebereme je do posledního šroubku, vyčistíme, opotřebené díly nahradíme, přednostně dobovými, a znovu seřídíme a proměříme chod. Strojek jen spal a my ho probouzíme. Rok výroby dohledáváme podle výrobního čísla strojku v dobových tabulkách a u některých značek přímo v továrním rejstříku.

Pouzdro. Vzniká přímo pro tento strojek, ne naopak. Rozměry, usazení, poloha korunky a sklo se odvíjejí od toho, co drží v ruce hodinář. Materiál volíme podle povahy strojku a podle přání budoucího majitele.

Ciferník a rytina. Kde se dochoval původní tovární ciferník, necháváme mu jeho vlastní historii. Kde vzniká náš, je řezaný rydlem a galvanicky zlacený a stříbřený v ateliéru, tématem bývá Praha, české dějiny nebo secese.

Jediný kus. Tento strojek, toto pouzdro a tato rytina se sejdou jedinkrát. Hodinky pak existují v jediném exempláři.

Pas hodinek. Ke každým hodinkám patří pas: co je uvnitř, z jakého roku, co jsme na nich dělali, a místo pro jméno. Tyto hodinky nemají prvního majitele. Mají prvního pokračovatele. Strojek tu byl dávno před ním a bude tu i po něm.

Co si z toho odnést

Když příště uvidíte starožitný strojek v novém pouzdře, stojí za to se zeptat na jednu věc: vzniklo to pouzdro pro tenhle strojek, nebo se do něj strojek jen vešel? V odpovědi je celý rozdíl mezi náhodným spojením dvou dílů a hodinkami z ateliéru.

V Atelièru Pryimak v Liberci pracujeme právě takto, kus po kuse. Pokud vás zajímá, jak vypadají hotové hodinky z ateliéru, prohlédněte si naši kolekci nebo nám napište.